Depersonalizace není trvalý stav. Stejně jako jiné stavy úzkostného spektra se s ní dá pracovat terapeuticky ale i bez léčby. Nejděsivější myšlenkou je, že může trvat po zbytek života. Lidé trpící depersonalizací říkají, že doba v těchto stavech byla pro ně nejtěžší. Je pro ně nepředstavitelné, že před pár týdny byli zdraví a šťastní a náhle je jejich život o neustálé hrůze.
Depersonalizace není trvalý stav
Pokud ano, pravděpodobně ji v sobě díky vlastní neznalosti přiživujete.
Jde o běžný obranný mechanismus mozku, který zažije každý z nás a správně by měl trvat jen pár minut. Někdy se ale stane, že depersonalizace neodejde. Ve skutečnosti depersonalizaci prodlužují myšlenky na její trvalost, nekonečnost a že určitě zešílíte. Tyto myšlenky vytvoří zpětnovazebnou smyčku, která vás v depersonalizaci a derealizaci pevně udržuje.
Vina, že jste si to způsobili sami
Pocit viny váš stav odosobnění výrazně zhoršuje. Pokud se domníváte, že jste si stavy způsobily vlastním přičiněním, například drogou nebo jinak, zažíváte děsivé emocionální stavy. Říkáte si: „Je to moje chyba a teď za to budu po zbytek života pykat.“ Ačkoliv se tato myšlenka zdá lehko uvěřitelná, nebojte. Nic takového jako celoživotní trest neexistuje.
Depersonalizace je jednoduchý stav založený na úzkosti, který člověk v určité fázi svého života často zažije, bohužel vina a strach ho přiživují a prodlužují. Běžně tento stav mizí během několika minut. Pokud se tak nestane, některá z vašich emocí ho ve vás udržují.
Proč někteří lidé trpí celé roky?
Ze stejného důvodu, proč někteří lidé uvádějí, že mají po léta jakékoliv stavy úzkostného spektra (jako je například OCD nebo agorafobie). Nejedná se o trvalý stav. Trvá pouze v případech, kdy je se stavem nesprávně zacházeno. Váš mozek nemá potřebu depersonalizaci udržovat. Odosobnění je jen jeho obranný mechanismus, dočasné opatření v situacích, které jsou pro mozek vysoce zátěžové.
Váš mozek doslova CHCE na depersonalizaci zapomenout! A je jen na vás, abyste vytvořili fyzický a duševní prostor, který to vašemu mozku umožní.
Když se lidé dostanou do cyklu obav, začnou hluboce a nepřetržitě přemýšlet. Studují sami sebe zevnitř, kontrolují a zaměřují se na své příznaky. Mohou se dokonce ráno probudit, jen aby v tomto zvyku pokračovali. „Jak se cítím dnes ráno?“ „Zajímalo by mě, jestli se mi dneškem podaří projít?“ „Jaký nový pocit cítím? “
Tento vzorec může pokračovat celý den. Vyčerpáváte jím svou již unavenou mysl. Tato neustálá kontrola a vyhodnocování příznaků se nakonec stává zvykem. Ale stejně jako všechny ostatní zvyky lze i tento zvrátit.
Vaše obavy vás nutí, aby se vaše mysl cítila nudná a nereagovala. Jakmile jste znepokojeni tím, jak se cítíte, udržujete mozek stále aktivní a nedáváte mu moc jiných možností, jak může fungovat. Mozek potřebuje někdy i odpočívat.
Pokud na pocity úzkosti a odosobnění reagujete neustálým zkoumáním, diskutováním a aktivitou na online diskuzích – hádejte co? Nedovolujete vašemu mozku na úzkost zapomenout. Přiživujete ji a děláte z ní součást svého života. Pocity depersonalizace se tak nemohou přirozeně vytratit, což je ale přesně to, co by se mělo stát.
Jedním z hlavních důvodů, proč pocity přetrvávají, je to, že – stejně jako u jakékoli dotěrné myšlenky – neustále kontrolujete pocity a způsobujete, aby smyčka zpětné vazby pokračovala.
Pokud vidíte lidi na fórech o depersonalizaci, jak říkají: „Depersonalizace trvá věčně …? Mám ji už 10 let,“ můžete se vsadit, že tito lidé strávili roky neustálým zkoumáním svého stavu, zveřejňováním příspěvků a zkoušením všech možných lékařských metod.
Délku depersonalizace máte tedy ve svých rukách.
Může depersonalizace zcela zmizet?
Samozřejmě. Ale jak je uvedeno výše, je jen na vás, zda vytvoříte fyzický a duševní prostor, kterým dovolíte, aby depersonalizace odešla.
Lidé, kteří se uzdravili
Kde jsou vlastně lidé, kteří se uzdravili? Určitě ne na fórech, kde se diskutuje a zkoumá depersonalizace!
Proč? Protože nechtěně nebo jinak pochopili, jak kontraproduktivní je zkoumat a diskutovat o tom pořád. Už nejsou na fórech, protože jsou příliš zaneprázdněni žít svůj život!
Lidé, kteří se vzpamatovali z DP, nesedí a nediskutují o DP. Nyní, pokud jste byli na fórech a neustále zkoumáte a diskutujete svůj stav, není zde žádný důvod, aby vám depersonalizace přestala komplikovat život.
Vaše nutkání donekonečna svůj stav diskutovat je pochopitelné, Ale znovu, jednou z prvních věcí, které musíte udělat s jakýmkoli stavem založeným na úzkosti, je přestat to posedle zkoumat.
Problém nastává, když máte počáteční informace o depersonalizaci, které vás vyděsí nebo se stále den co den vracíte na fóra, hovoříte o stavu, neustále hledáte další informace, tipy a triky. Což je přesně to, co společně s dalšími zvyky a chováním váš stav udržuje.
Účel depersonalizace
Ve skutečnosti se vás snaží chránit před nebezpečím. Je to naprosto přirozený mechanismus, který má správně trvat jen několik minut a pak zmizet. Důvod, proč se váš stav prodlouží je, že si všimnete pocitu nereálnosti a začnete reagovat strachem a zkoumáním. A tím vytvoříte okamžitou úzkostnou zpětnou vazbu. Tím se vám podařilo propojit bezpečný mechanismus depersonalizace s úzkostí a začínáte se cyklit.
Jakmile tuto zpětnovazebnou smyčku zastavíte, úzkost přestane – a pocity depersonalizace a derealizace úplně zmizí. Což jste měli udělat hned, jen vám to nikdo neřekl.
Autorka článku
