„To, že jsem byl po určitou dobu v životě vystaven záchvatům paniky, bylo jednou z nejděsivějších zkušeností, jaké jsem kdy zažil. Postupně jsem se v sobě začal víc orientovat a pomáhám i druhým porozumět, kam mi můžou zajít a kam už ne. Používám k tomu pár různých nástrojů. Pracuju hodně s tělem, myslí a duchem, ne nutně v tomto pořadí.“
Klient psycholožky Šárky Červinkové
Panika jako stav naprostého zoufalství
Záchvaty paniky jsou děsivé stavy – srdce buší, hrdlo se uzavírá, intenzivní nevolnost a pocit, že zemřete. Jako byste stáli na okraji útesu, čelíte své vlastní smrtelnosti a chcete opustit své tělo. Tento stav je natolik intenzivní, že si přejete, aby někdo přišel a vše ukončil. I vás samotné může napadnout, že z útesu skočíte, ale něco vás tu drží. Nohy drží pevně na zemi.
Záchvaty paniky nepřichází jen tak, bývají spuštěny úzkostnou myšlenkou, která vyvolá úzkostnou reakci a ta se stupňuje řetězícími se myšlenkami, až dosáhnete paniky. Jakmile jste v ní, příčinu je téměř nemožné nahlédnout. Jediné, co můžete v tuto chvíli udělat, je nechat se fyzickým záchvatem paniky provést. Nechat zaktivovanou amygdalu a CNS udělat svou práci, aby mohla excitace opět klesnout.
Bývá to vlna, poslední instance toho, kdy vám něco říká, že jste v ohrožení. V divočině ustrnete nebo utíkáte, abyste se zachránili před útokem predátora. Ale v úzkosti nemáte zdroj hrozby, před kterým utéct do bezpečí. Proto se musí během úzkostí se sebou pracovat jiným způsobem, než jsme historicky navyklí.
Potřeba ukotvit se
Jde o stav, kdy se logická mysl vymyká kontrole a chybí vám kotva. Ukotvit vás může dechové cvičení, držet v ruce pevný předmět (…), tedy pomocné vnější nástroje. Skutečná práce je ale se strachem. Podrobnou práci se strachem popisuji v článcích o depersonalizaci.
Co vám vaše úzkost sděluje?
Úzkost a panické ataky tu nejsou pro zábavu někoho, kdo vám chce škodit. Mají osobnostně rozvojovou funkci a stejně jako periorální dermatitida, průjem, vaginální, dermatologické potíže a další nemoci poukazují na jistý dysbalanc a funkční chyby, které ve svém životě opakovaně a dlouhodobě aplikujete. Ne vždy, ale nejčastěji se u svých klientů trpících úzkostí setkávám s následujícími podobnostmi:
- nevnímavost vůči vlastním hranicím a potřeba je překračovat do sebedestruktivních rozměrů,
- zvýšené nároky na sebe,
- potlačování či zakázání si všech nebo dílčích emocí,
- neuznání a znehodnocování vlastních potřeb,
- nepřijetí svých slabostí a limitů,
- neschopnost otevřeně komunikovat.
Pokud jste při čtení seznamu vypnuly koncentraci nebo pocítili odpor, pravděpodobně je to vaše téma.
Potlačené emoce a potřeby
Úzkost je tedy stav, který vás může donutit začít k sobě přistupovat laskavějším přístupem. Paradoxně to neznamená pokles pracovního výkonu a osobních vztahů. Znamená to jen změny.
Jste u sebe totiž zvyklí na jisté standarty, výkony a tempo. A ačkoliv vám zpočátku nedává smysl zvolnit, začít říkat ne, méně se podvolovat a nechat na sebe nakládat, z dlouhodobějšího hlediska je to jediná cesta ke zdravému výkonu a životnímu balancu. Nedostatek selekce vede k zahlcení, přetížení a nakonec vyhoření. Bez selekce a asertivity váš organismus nemůže vydržet dlouho zdravý.
Může se postupně ukázat, že vaše stavy úzkosti souvisely s toxickým partnerským vztahem či vztahy, náročnou prací, která vás ve skutečnosti netěší, ale pomáhá vám nemít kontakt s vašimi emocemi a potřebami. Váš organismus bude způsob, jak se sebou nakládáte, nějakou dobu zvládat a akceptovat. Později ale začnete somatizovat, mít problémy se spánkem nebo se střevy.
Zkrátka potlačované emoce a potřeby se dříve nebo později promítnou i do oblastí, které jste si nevědomě zvolili jako strategie na jejich potlačení. Úzkost má vliv na způsoby, jak dýcháte, jíte, spíte, komunikujete, myslíte a cítíte. Zkrátka abyste to nemocné ve vašem životě už konečně přestali přehlížet.
Potlačený hněv?
Dále je zajímavé, že se zvýšená úzkostnost objevuje mým klientům v konkrétních situacích, kdy vůči nim druzí lidé jednají bezhraničně, necitlivě či invazivně. Bývají pak zmatení, nevědí, co dělat a za to nebezpečné považují úzkost, ne osobu, která proti nim jedná. V terapii oslovujeme, že úzkost není ta, kdo jim v tu chvíli chodí za hranice a chová se hrubě.
Zajímavé je, že jakmile si dovolíme o těchto situacích uvažovat jako o událostech, kdy je zdravé pociťovat hněv a přijmout ho jako relevantní emocionální reakci, úzkost klesne. Úzkost tedy může u někoho znamenat potlačený hněv.
Hněv jako emoce má důležitou funkci vzdálit nás od zdroje ohrožení. Vymezíme se, nesouhlasíme, zvýšíme hlas, odejdeme, odmítneme. Bez hněvu nejste těchto reakcí schopni, zůstáváte poblíž zdroje ohrožení a nechráníte se – ať je to partner, šéf, kolega, kamarádka, kteří se k vám nechovají hezky.
Shrnutí
Úzkost je tedy o objevování vašich limitů, hranic a nové potřebě je konečně začít respektovat. A to s laskavostí vůči sobě. Začít si ten život dělat tak nějak po svém, ne jen naplňovat nároky druhých, které vám ve skutečnosti nejsou vlastní.
Autorka článku
