Syndrom prázdného hnízda se může projevovat různými způsoby v závislosti na dynamice rodiny a osobních situacích. Níže jsou dva příklady syndromu prázdného hnízda a doporučení pro posun vpřed.
Pozn: Jména našich klientů jsou smyšlená a k posdílení jejich příběhů jsme obdrželi vědomý a zřetelný souhlas. Pokud se v příběhu poznáváte, podobnost může být čistě náhodná. Nejedná se o ojedinělé případy.
Karolína
Karolína je 47letá žena. Posledních 27 let se věnovala výchově svých tří dětí a aktivitám spojených s jejich školami a kroužky. Její první dvě děti se odstěhovaly z rodinného domu nástupem na vysokou školu. Její poslední dítě, dcera Jolana, o níž říká, že byla vždy náročnější než první dva synové, se rozhodla po dokončení střední školy odstěhovat z rodinného domu.
Jolana původně plánovala jít na vysokou školu, ale když jí v létě nabídli zaměstnání na plný úvazek v podniku, kde pracovala, rozhodla se, že to vezme a studium na vysoké škole o několik let odloží. Jolana se stěhuje ke své nejlepší kamarádce ze střední školy.
Karolína se obává, že se Jolana stěhuje příliš brzy a že ohrožuje svou budoucnost tím, že odkládá studium na vysoké škole. Cítí, že Jolany rozhodnutí ukazuje nedostatek uznání a respektu k jejím rodičům. Karolína a její manžel se domnívají, že jediným ospravedlnitelným důvodem, proč by se jejich dcera mohla odstěhovat je jít do školy nebo se vdát. Se svou dcerou vedli mnoho zlostných rozhovorů a ta stále zůstává u kamarádky, dokud se její byt neuvolní. Karolína se mě při terapii zeptala, co má Jolaně říct, aby ji přesvědčila k návratu domů.
Nejdříve Karolíně naslouchám a ve snaze porozumět jejím očekáváním a hodnotám se zároveň vciťuji do jejího pocitu ztráty. Reflektuji skutečnost, že Karolína již nemá kontrolu nad rozhodnutími své dospělé dcery, a také její obavy, že dcera učiní špatná rozhodnutí, která podle matky zásadně ohrozí její budoucnost.
Karolíně říkám, že její láska k dceři je zjevná. Stejně tak přání, aby její dcera měla dobrý život. Vedle toho obtížnou částí této situace je, že nemůže kontrolovat volby své dcery. Mluví o tom, jak je pro ni těžké sledovat někoho, koho miluje, jak dělá rozhodnutí, o kterých se obává, že budou mít negativní důsledky. Zkoumáme také dopad celé situace na Karolíny prožívání a její vztah s dcerou. Pokud se o tom bude s dcerou hádat při každé konverzaci, může je to obě od sebe výrazně vzdálit.
Nabízím proto Karolíně koncept radikálního přijetí (tj. úplného přijetí věcí tak, jak jsou, bez odporu) a společně diskutujeme, zda by to mohl být pro Karolínu užitečný přístup k dceři. Dále navrhuji rodinné poradenství, pakliže tedy budou Karolína, manžel a dcera ke kolegyni, která se rodinnou terapií zabývá, přijít. Citlivě vedená sesse jim všem může pomoct překonat rozpor a rodiče více v rozhodnutí dcery uvolnit a předat jí odpovědnosti za její život.
Jaroslav
Jarda je 52letý muž, který byl po smrti své manželky posledních 20 let svobodným otcem. Řekl, že své děti vroucně miluje a je hrdý na svou roli otce. Mluvil o tom, jak si poté, co jeho žena zemřela, otevřel online obchod, který mohl provozovat z domova, aby mohl být k dispozici svým dvěma dětem.
V průběhu let byl jejich hokejovým trenérem a jejich fotbalovým trenérem. Byl také aktivním členem Sdružení rodičů v jejich škole. Jeho chlapci (dvojčata) jsou oba velmi šikovní a ve vzdělání se jim daří. Je na ně velmi hrdý.
Protože Jardovi synové před dvěma měsíci odešli z domova, poznamenal, že je pro něj těžké teď fungovat. Ticho ve svém domě popisuje jako „ohlušující“. Neví, co má dělat během svých večerů, protože už nejsou žádné fotbalové ani hokejové tréninky ani zápasy. Řekl, že má pocit, že ztratil smysl, zažívá prázdnotu a už neví, kým je. Všiml si také, že mu opravdu chybí manželka. Přemýšlí, jestli se z velké části vyhnul smutku ze ztráty manželky tím, že se vrhl do role otce. Řekl, že se cítí, jako by nyní truchlil nad ztrátou své manželky a své rodiny.
Se soucitem Jardovi naslouchám a reflektuji jeho odolnost, sílu a odvahu, kterou po smrti manželky prokázal. Vedle toho i uznávám realitu jeho smutku. Diskutujeme o způsobech, jak může uctít svůj zármutek, a zároveň začít obnovovat svůj smysl pro život a identitu.
