Dotaz
Dobrý den,
mám veliké psychické problémy. Už skoro rok mám vztah se svým šéfem. Všichni o nás ví a uvažovali jsme spolu i žít.
Mám ale manžela a 3 děti. Manžel zásadně odmítá rozvod, pravděpodobně kvůli penězům, aby mě nemusel vyplácet. V hádce se o tom několikrát zmínil. Dále očkuje děti. Zároveň mi pořád říká, jak moc mě miluje. K příteli jsem se nakonec nikdy neodstěhovala, protože to nejtěžší je pro mě být bez dětí. Maximálně jsem u přítele sem tam přespala a potom se strachem jela domů, jak se manžel zase bude chovat. Někdy nekomunikoval, jindy mě obejmul nebo jsme se hádali. Přítel nechápal, proč mě to tak bolí když vidím že manžel není v pohodě.
Už několikrát jsem se s přítelem rozešla. Bohužel ale stačí vidět ho 5 minut v práci a hned jsme si padli do náruče.
Chvíli to bylo v pohodě. Byla jsem celá šťastná a postupně zase přišly veliké deprese. Celé noci jsem probrečela a zase se s ním rozešla. Vždy to bylo ze dne na den. Přítel i manžel vědí, jak mě psychicky dostat na kolena. pravdou je, že to není nic složitého. Teď jsem se ale zase sesypala. Zároveň myslím zase na rozchod s přítelem. I když jsem se s nim rozešla a plánovala, že zůstanu doma.
Manžela ale nemůžu vystát. Nenávidím, když se mě jen dotkne. Lidsky si ovšem velmi rozumíme. Jsme spolu 20 let, od mých 15.
Pořád si říkám, co mám dělat. Už několikrát jsem se strašně opila, abych tu bolest v sobě utlumila, ale vůbec to samozřejmě nepomohlo. Teď jsem ve fázi, kdy je mi všechno jedno.
A už jsem měla i myšlenku, že tady na světě radši nebudu, než abych se trápila. Nevím, jak dál.
Názor psychologa
Dobrý den,
děkujeme za důvěru, že jste napsala. Skutečně nejste vůbec v jednoduché situaci a není divu, že po roce v takových poměrech už je toho na vás příliš. Problémy ve vašem manželství pravděpodobně vznikly ještě před navázání vztahu se šéfem. Udržovat dva vztahy s pocity viny a depresemi komplikuje váš vztah k sobě, nasedá na sebeúctu, způsobuje tunelové vidění a člověk se takříkajíc začne cyklit ve zmatených emocích. Celý proces nakonec vede k paralýze, ve které se nacházíte teď. Jedinou cestou z paralýzy je pohyb. Tedy začít konat a vydržet, dotáhnout to do konce. Nenechat se přemluvit a manipulovat sebou, což nemusí být ve vaší situaci jednoduché. Oba muži jsou zjevně dominantnější osobnosti, kteří umí zatlačit. S rozhodností nemívá tento typ mužů problém, proto nejsou schopni porozumět vašemu váhání. Oni jsou pravděpodobně zvyklí uvažovat v užších perspektivách ve smyslu, že se spoléhají na racio a nezapojují emoce tak výrazně.
A teď jak vás dostat z té paralýzy. Rozpohybovat. Z toho, co píšete, jste rozhodnuta manžela opustit. On vás od toho zrazuje. Zcela jistě k tomu má své důvody. Má na to samozřejmě právo. A z obav z opuštění používá nástroj, na který pravděpodobně slyšíte, a to jsou děti. Je to celkem běžná manipulativní strategie související s rozvodem rodičů. V žádném případě ale není správná. Minimálně váš manžel (možná i přítel) pochopili, že trpíte pocity viny a jste chycena v depresivní paralýze. Dává jim to nad vámi velkou moc. Proto potřebujete začít dělat rozhodné kroky a neměnit je na základě jejich vlivů. Vydržet, stát si za svým. Požádat o podporu u rodiny, přátel, přítele. Místo, kam můžete jít, když je zle. Neustoupit.
Zdá se, že vaše manželství už nějakou dobu není o partnerství, nýbrž o roli matky a otce pro vaše děti. A těmi zůstanete i nadále. I v případě rozvodu. Doma fungujete v praktické rovině, jako matka, emočně jste ale u vašeho přítele. Tam žijete.
Rozvody nejsou jednoduché. Doporučila bych vám více prozkoumat váš vztah s přítelem. Strávit spolu více dní, dovolená. Zjistit, zda jste spolu ve vzájemné každodennosti kompatibilní. Zda je spolehlivý, svobodný, má vyřešené minulé vztahy. Zjistit, zda by přijal vaše děti i vás jako ženu ve svém životě. A pokud zde naleznete vhodné zázemí, můžete uvažovat co dál. Manžel i přítel vědí, jak na vás, abyste jim vyhověla. Tomu nepřispívá, že přítel je váš šéf. Ale s tím se dá pracovat.
Přijměte, že manžel s rozvodem pravděpodobně souhlasit nebude. Bude to tedy více na vás. Může vyvolávat odpor, očkovat děti, dělat naschvály. Někdy se to stává. A na to je třeba se připravit, aby vás svými kroky nezaskočil. V pravý čas promluvte s dětmi, aby situaci porozuměly. Nedoporučuji výčitky, hanit otce. Naopak. Vyplácí se neukazovat na viníka a být spíše obecní. „Někdy se stává, že si maminka s tatínkem přestanou rozumět jako partneři a zjistí, že jako kamarádům jim to může lépe fungovat. A to se stalo nám. Pořád se máme rádi a stejně tak máme rádi vás.“ Na výčitky: „Táta říkal, že nás chceš opustit“ reagujte: „Nevím, proč vám tatínek tohle říká. Možná se zlobí. Neopustím vás, to by mě ani nenapadlo. Jen teď s tatínkem hledáme řešení, jak to udělat, aby se nám ulevilo, protože se máme rádi už jinak. A může se i stát, že budeme bydlet každý zvlášť a pro vás by to znamenalo, že bychom se vídali dál, jen ne ve společné domácnosti.“
Dále se potřebujete nadechnout a prostor, kde můžete volně vypustit napětí. Zde doporučuji terapii, která vám také pomůže lépe porozumět vašim vztahům s muži a pak se lépe můžete rozhodnout. Řeknu vám upřímně, že v podobných situacích se nezřídka může stát, že nezůstanete ani s jedním a nakonec se dřív nebo později objeví někdo zcela nový. To je ale hudba budoucnosti. Teď je pro vás důležité nadechnout se.
Držím palce a ať je brzy lépe.
Šárka Červinková
