Aneb sem dost dobrá, taková jaká jsem?
Text od terapeutky Zuzany Výravské
Ať už jako odborník nebo obyčejná žena, vnímám poruchy příjmu potravy jako způsob komunikace nemocného s okolím. Většina našich obav, strachů, emocí a pocitů si žije svým vlastním životem a odehrává se na nevědomé úrovni, přesto silně působí na naše životy. V oblasti vztahu k jídlu zde mohu ze své praxe uvést několik skrytých otázek, které se za vědomím mohou schovávat. „Jsem dost dobrá, taková jaká jsem? Jaký je můj smysl života? Jaké mám cíle? V čem bych byla vlastně nejlepší? Mají mě blízcí vůbec rádi?…“
A protože si většinou nejsme otázek ani vědomy a odpověď na ně neznáme, přebírá v tomto případě otěže nemoc a odpovídá za nás. „Ano, jsi dost dobrá v odmítání jídla, v hubnutí a protože nevíš, zda tě blízcí mají rádi a kde je cíl a smysl tvého života, nabízím ti strukturu v každodennosti, kontrolu jídla, cvičení, blízký cíl ve ztrátě hmotnosti, něco, co můžeš udělat sama, co k tobě otočí pozornost těch, které potřebuješ mít blízko. Řeknu jim za tebe: „Podívejte se, nejsem tak silná, jak jste si mysleli, jsem křehká a potřebuji něco jinak, toužím po něze a péči, nemám sílu, čelit světu sama..“
V případě vylétání z hnízda, tedy v adolescentním věku, zde vnímám konflikt mezi touhou po samostatnosti a zároveň strach, který z ní pramení. Nedostatečná důvěra v sebe sama a naopak touha dělat si věci po svém. Zároveň také potřeba po dosycení dítěte, které je stále v nás, potřeba ujištění a bezpodmínečného přijetí. Takovýto konflikt pak může přežívat i v dospělosti a proto se PPP objevují i u zralých žen.
Pokud bych mohla vytvořit prototyp klientky s poruchou příjmu potravy, vykreslila bych inteligentní, na výkon zaměřenou, úzkostnou dívku, ženu, která je velmi obětavá a ve své touze po dokonalosti často posouvá vlastní hranice svých možností a nechává ostatním zcela volný přístup až za ně. Skrze okolí, svou obětavost, výkon, disciplinovanost, se ujišťuje o vlastní hodnotě, kterou sama v sobě není schopna vidět. A pokud není pevná základna, boří se celý hrad. Snažím se tedy být tím, kdo pomůže nalézt vlastní hodnoty, cíle a obranné mechanismy, které opětovně vystaví zdravé hranice zdravé osobnosti.
U dětí a dospívajících je onemocnění velkou zátěží pro celou rodinu. Objevují se zde také často nevědomé otázky rodičů, blízkých. „Kde jsem udělal(a) chybu? Co jsem měl(a) udělat jinak. Jsem dost dobrá máma, táta?“…Jako rodiče nás pohlcuje bezmoc a frustrace, která vede k dalšímu sebeobviňováním a konfliktům uvnitř systému rodiny, které jen přilévají olej do ohně. Ukonejšit, opečovat, dosytit to malé dítě, které se nám vrátilo a pak mu dát ve správný čas důvěru, že to nějak zvládne samo a že ho musíme znovu vypustit, je velmi nelehká cesta. Proto je rodinná terapie z mého pohledu nejúspěšnější a nejrychlejší možností k navrácení zdraví. A jak už to tak v životě bývá, všechno špatné, je pro něco dobré a v tomto případě to není jinak. Nemoc nám dává možnost zastavit se a uvědomit si, že potřebujeme něco udělat jinak, tak, aby nám bylo v životě lépe. Prvním vaší otázkou může tedy být, „Co říká moje nemoc?“
